V tomhle textu popisuju posledních pět let své cesty. Kolem čtyřicítky se něco uvnitř mě začalo lámat tak silně, že už nešlo pokračovat po staru.

Bylo to období, které mě donutilo vynést svoji hloubku ven. Hloubku, kterou jsem v sobě vždy měla, ale nemohla a nedokázala ji žít navenek.

Ta proměna mi tehdy doslova vyrazila dech. A když se polámala i žebra, pochopila jsem, že se neláme život…, ale moje stará identita.

Tam někde se začala rodit ta nová, která dnes píše tyto řádky.

Zahradní designérkou jsem se stala ve 43 letech. Vstoupila jsem do kreativního oboru s velkým nadšením. A očekávala jsem (dosti naivně), že si dosytím svůj obrovský energetický deficit způsobený roky starání se o daňové záležitosti všech kolem a o potřeby tří vlastních dětí. 

Co mě táhlo především byla touha inspirovat lidi.

V zahradách jsem jim mohla ukázat, že zahradu mohou pojmout jinak, že skrze tvorbu zahrady mohou probudit svou kreativitu a propojit se s přírodou a růst.

Tak vznikl projekt Pět kouzel zahrady.

A pak se to trošku zvrtlo. Lidé ode mě chtěli návrhy, a já tvořila, chtěli obstarat rostliny, a já jednala s dodaveteli, skládala bedny s květinkami, keře, stromy do auta, dovážela, sázela, domlouvala bagristy a brigádníky a do toho všeho se učila marketing, sdílela obsah online a snažila se prodávat e-booky...

Bylo to celé velmi výživné vykročení z komfortní zóny, což bylo na jednu stranu velmi vzrušující a růstové a na druhou stranu to vyžadovalo spoustu mojí energie, která rozhodně nebyla pro to všechno.

Byla jsem vyčerpaná z toho širokého záběru, z toho věčného tlaku, co bych se ještě měla naučit a co bych ještě mohla či měla dělat. Navzdory tomu všemu někde uvnitř mě zůstávalo nenaplněné místo – a to se začalo ozývat stále hlasitěji.

Teprve když jsem si dovolila zastavit a ptát se: "Co je pro mě opravdu důležité?" začaly se věci skládat. Už to nebylo o tom, co ode mě očekává okolí, ale o tom, co je v souladu se mnou.

A tam jsem poprvé jasně uviděla to, že strádají moje klíčové hodnoty. A že mě život vede ještě trochu někam jinam.

Najednou nebylo nutné vybírat podle očekávání okolí, podle toho, co vypadá logicky nebo co „je skvělá příležitost“. Bylo to o návratu k tomu, co je v souladu se mnou. 

A vítězem se stal RŮST, nikoliv zahrady, ale člověka.

A najednou to bylo jasné. Aha, potřebuju naplňovat svoje hodnoty a být v souladu se sebou, abych měla energii, motivaci, abych vnímala hlubší smysl a cítila naplnění.

ALE přesně tady jsem si sáhla na něco zakázaného. Provázet lidi na cestě k růstu bylo něco, o čem jsem byla přesvědčená, že si nemůžu dovolit. To je zakázáno. Bolelo to a Šípková Růženka ve mně usnula.

Zůstala jsem stát rozpolcená v prázdnotě. Stáhla jsem se ze sítí, přestala posílat newslettery a přešla do módu hibernace. Vyřídit zahradní zakázky začalo být velmi náročné. Šípkové trny mi trhaly rukávy, drásaly kůži a stahovaly mě dovnitř k sobě. 

Byla jsem v bodě, kdy staré mizelo a nové se neukazovalo. Tedy nic konkrétního, uchopitelného. Kromě nepříjemných energetických propadů přišly pocity selhání, viny a zoufalství.

"Všechno to, co jsem poslední roky budovala, mám teď zahodit?"

"Co je teda, sakra, tím mým posláním?"

Jediné, co jsem v té době věděla jistě, že na sílu tohle nevyřeším. Nezbývalo, než se odevzdat procesu, zůstat v „nevím“ a spát jako princezna ve věži. 

A právě v tichu, kdy jsem mohla slyšet jemné impulzy své intuice, přišel Human Coaching (lidský koučink). Prosekal se trním, našel můj spící potenciál a polibkem mě probudil.

Lidský koučink mi pomohl objevit, co bylo hluboko ve mně. Prvním krokem byla práce s hodnotami.

To, že jsem se cítila tak prázdná, protože nemám naplněnou jednu ze svých důležitých hodnot jsem zcela spontánně objevila už před časem.  Ale koučink mi ji teď pomohl prakticky uchopit a hlavně překonat to moje "tohle si nemůžu dovolit".

Dál jsem si ujasňovala, kdo skutečně jsem, odkládala jsem nefunkční vzorce a shromaždovala jsem vnitřní jistotu a sílu. Narůstaly moje kompetence a důvěra v to, že si dokážu poradit s každou situací.

Koučink mi dával důvěru, že se postupně vypořádám se vším, co mi bránilo žít svou jedinečnost každý den.

Výsledkem bylo, že místo toho, abych se snažila být tou, kterou chtějí mít druzí, jsem si začala dovolovat být tou, kterou opravdu jsem. A to byla neuvěřitelná úleva. Mňam.

Konečně jsem si dovolila žít moje hlavní dary, které byly v dětství "takové to divné".  A pak, když jsem se ocitla na tréninku pro talentové kouče, se ukázalo, že všechno "to divné" jsou báječné předpoklady pro to být skvělou koučkou.

Není život vtipný? 

Uviděla jsem hodnotu tam, kde jsem dřív hledala chyby, a začala oceňovat svou jedinečnost. A teď vím, že jsem projektorka, průvodkyně a koučka.

Vždycky jsem jí byla. Všechno to konečně zacvaklo. Klik. A jsem zpátky doma. Vnímám obrovský pocit naplnění po každé odkoučované hodině. A i když ještě nejsem královnou koučinku a mám se kam posouvat, cítím, že to plyne snadno, že rozvíjím svůj talent, který ve mně vždycky byl.

Těším se, že třeba i ty si klikneš na tlačítko. A budu mít tu možnost provést tě obdobím, kdy nevíš, kdy se cítíš být ve slepé uličce, když ti chybí energie a hledáš smysl, svoji autenticitu a poslání.